Dnešní toulka náš zavede do největšího koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim, který se nachází v jižní části Polska. Není to zrovna veselé místo, ale jedná se o místo, které by každý měl navštívit, aby pochopil, co se zde dělo za zvěrstva proti lidskosti. Osvětim neboli německy Auschwitz je město v jižním Polsku, které se nachází při ústí řeky Soly do Visly. V dnešní době je významným turistickým cílem. Ve městě je i několik výrobních závodů, které jsou smutným pozůstatkem po II. světové válce.
Smutná historie tohoto místa se začala psát roku 1940, kdy zde byl založen koncentrační tábor – nejprve Osvětim I. Byl umístěn v nehostinném bažinatém místě nedaleko historického města Osvětim.
Základním prvkem byla polská jezdecká kasárna. Původně sloužil k umístění velkého počtu Poláků – nikoliv k masovému vyhlazování. Kapacita byla 15 – 20 tisíc vězňů. Nejznámější budovou je „Blok 11“ tzv. Bunkr, kde byli vězni trestáni velmi krutými způsoby.
Avšak už roku 1941 se začal realizovat plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“, kde se jednalo o kompletní vyvraždění židovské rasy. Tento účel dal vzniknout koncentračnímu táboru Osvětim II., který byl umístěn do nedaleké obce Březinka (německy Birkenau). Stavěn byl i pomocí sovětských válečných zajatců. Roku 1944 dosáhla kapacita 100 tisíc vězňů.
V roce 1942 začalo masové vyvražďování, které čítalo tisíce obětí denně. Nacházely se zde 4 plynové komory včetně krematorií. Plynové komory byly maskovány jako sprchy a vězni zde měli nabýt názoru, že jde o desinfekční opatření. „Denní limit“ činil až 10 000 zavražděných a spálených lidí. Tábor byl určen především pro Židy, ale vražděni zde byli i ostatní národnosti okupované Evropy (například Romové). V tomto koncentračním táboře působili i mnozí neblaze proslulí lékaři SS, přičemž asi nejznámější jméno bylo Josef Mengele. Lékaři nejen že prováděli pokusy na lidech, ale rozdělovali i nově příchozí již na rampě na ty, kteří jsou určeni k okamžité smrti a ty, kteří budou prakticky utýráni otrockou prací a později zemřou nebo budou zabiti. Často pouhá náhoda mohla za to, kdo tuto selekci přežil. Lékaři experimentovali například se sterilizací židovských žen a prováděli mnohé pokusy na dětech, hlavně na dvojčatech.
V letech 1942 – 1944 bylo dobudováno i dalších 45 menších táborů, které spadaly do tohoto komplexu a byly určeny k otrocké práci vězňů většinou pro německé firmy. Nejvýznamnějším byl tábor Osvětim III. – Buna Monovice, kde ve spolupráci s podnikem IG Farbenindustrie AG, byl vyráběn syntetický kaučuk a také granulovaný Cyklon B (běžně používaný pro deratizaci), který byl používán v plynových komorách.
Přiblížení Rudé armády ke konci války nacisty zastrašilo a tak žijící vězně, kterých bylo asi 58 tisíc, vyhnali na pochody smrti, kde byla většina v průběhu zavražděna a plynové komory a krematoria vyhodili do vzduchu. Zároveň se snažili zničit veškeré písemné důkazy, které by je usvědčily ze zločinů proti lidskosti. Avšak i tak se nalezlo mnoho důkazů, které byly nezvratné. Koncentrační tábor Osvětim byl osvobozen Rudou armádou 27. ledna 1945 a na svobodu se dostalo 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů, které nacisté nestihli odvézt nebo odklidit.
Přesné číslo zmařených lidských životů není známo, ale odhaduje se, že zde zahynulo 1,2 – 1,6 milionů lidí. Osvětim se prakticky stala symbolem „konečného řešení židovské otázky“. Místo je to opravdu smutné, ale každý by se měl sem zajet podívat, aby viděl jak obrovský byl tábor a jaký byl rozsah toho, co se zde dělo. Atmosféra je zde opravdu ponurá, ale člověk si zde uvědomí více, než se dozvěděl o tomto tématu ze školních lavic.
Foto: Helena Pospíšilová
Zařazeno do 
Štítky: 
